Detailní snímek bolidu EN040207 ze 4. února 2007 pořízený automatickou bolidovou kamerou Astronomického ústavu Akademie věd na stanici Červená hora u Moravského Berouna.
08.02.2007 - Ondřejov - Mimořádně jasný meteor, zvaný bolid, který v noci z neděle na pondělí ozářil oblohu nad střední Evropou, nedopadl až na zem.
"Naše záznamy a propočty dokazují, že shořel v atmosféře," řekl pro Aktuálně.cz Pavel Spurný z Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově.
Jak astronomové ve čtvrtek oznámili, bolid si odbyl své tři vteřiny slávy těsně před nedělní půlnocí. Po tuto dobu svítil na obloze. Vyvolal také zvukové efekty podobné hřmění, které bylo slyšet na rozsáhlém území jihovýchodní a střední Moravy, západního Slovenska a severovýchodního Rakouska.
Podle zjištění Astronomického ústavu se bolid rozzářil ve výšce 84 kilometrů nad místem nacházejícím se asi pět kilometrů severně od Břeclavi a zanikl ve výšce 30 kilometrů zhruba nad Čejčí. Na okamžik byl víc než tisíckrát jasnější než Měsíc v úplňku.
Automatické kamery české bolidové sítě v Ondřejově.
Při rychlosti 22 kilometrů za vteřinu těleso shořelo v důsledku tření o atmosféru. "Je to další ukázka toho, jak spolehlivou ochranou před srážkami s podobnými tělesy naše atmosféra je," připomínají astronomové z Ondřejova.
"Naše výpočty ukazují, že těleso přiletělo ze středu hlavního pásma planetek obíhajících mezi Marsem a Jupiterem," doplňuje Pavel Spurný.
Let objektu zaznamenaly kamery celkem v osmi astronomických stanicích, včetně nových automatických přístrojů od pražské firmy Space Devices.
Vzhledem k tomu, že objekt celý shořel, nestane se tak slavným jako jiné dva bolidy nad českým územím. Hvězdáři dokázali přesně spočítat jejich dráhu a díky tomu pak najít i jejich zbytky, které dopadly až na zem.
První to byly v roce 1959 čtyři kousky meteoritu Příbram, nazvaného podle lokality dopadu. Druhým případem pak meteorit Morávka, který v květnu 2000 explodoval nad Beskydami a našlo se z něj pět fragmentů.
Čeští astronomové se také díky svým pozorováním podíleli na výpočtu dráhy meteoritu Neuschwanstein, který v roce 2002 dopadl do Bavorska.
08.02.2007 - NASA se obává, že včas nedokončí loď, která má nahradit dosluhující raketoplány. Dlouhá pauza mezi pilotovanými lety, způsobená omezením rozpočtu, bude znamenat ztrátu know-how. Před třemi roky George Bush oznámil, že se Američané do 15 let vrátí na Měsíc.
Následovalo hledání optimálního řešení, vyjasnění harmonogramu a zveřejnění plánu na trvalé osídlení Měsíce do roku 2024. Nyní se ukazuje, že ohrožen je již první krok celého procesu, projekt dopravního prostředku, který má nahradit stárnoucí raketoplány a měl by v modifikované podobě člověka donést i na Měsíc. Řeč je o raketě Ares a lodi Orion.
„Mám obavy o to, zda bude vše připraveno do roku 2014,“ řekl podle serveru News Scientist.com šéf americké vesmírné agentury NASA Michael Griffin. V tu dobu už by měly přitom být raketoplány čtyři roky mimo provoz. Griffin připomněl, že v podobné situaci už Spojené státy byly na konci sedmdesátých let minulého století, mezi koncem programu Apollo v roce 1975 a prvním startem raketoplánu v roce 1981. Šéf NASA upozorňuje, že prodlužující se mezera bude znamenat, že jeho agentura přijde o část know-how.
Po havárii raketoplánu Columbia bylo jasné, že nová generace kosmických lodí musí být jednodušší. NASA proto vsadila na jistotu. Nosná raketa s označením Ares i loď s kódovým jménem Orion silně připomínají koncepci programu Apollo ze šedesátých let. Samozřejmě s mnoha vylepšeními především v oblasti bezpečnosti a pohonu. Vše s cílem držet náklady v rozumných mezích. Ani to však nemusí stačit.
NASA totiž pro letošek kvůli rozpočtovému provizoriu přišla o více než pět set milionů dolarů. Do konce fiskálního roku, tedy do 30. září 2007, jsou její výdaje omezeny na úroveň předcházejícího období.
I po oznámení rozpočtových škrtů vedení NASA stále mluvilo o návratu na Měsíc jako o prioritě. Omezení pocítily jako první jiné programy. Pokud nyní vedení agentury pochybuje o reálnosti současných plánů, může jít i o taktický tah s cílem změnit rozhodnutí politiků. Manažeři NASA zdůrazňují, že programy Orion a Ares budou úspornými kroky zasaženy zvlášť tvrdě.
Sázka na „soukromníky“ Pokud se chmurné předpovědi vyplní, může se prodloužit americká závislost na nosičích jiných národů. Nejdůležitější roli budou samozřejmě hrát ruské nákladní lodě Progress a osvědčené „Sojuzy“, sloužící k dopravě kosmonautů. Své kosmické dopravní prostředky staví i další mocnosti. Jak evropský Automated Transfer Vehicle, tak japonský HTV už by v druhém desetiletí jednadvacátého století měly být v provozu.
Americké naděje se nyní upínají k projektu vnikajícímu ve spolupráci NASA a dvou menších soukromých firem, Rocketplane Kistler a Space Exploration Technologie. Obě společnosti získaly kontrakt na stavbu lodi pro dopravu nákladu i lidské posádky v roce 2006. Nové rakety z jejich dílny mají k ISS letět už za tři roky.
Budování velké vesmírné základy je doposud nemyslitelné bez raketoplánů. Tyto „vesmírné autobusy“ přivážejí všechny větší díly. Kvůli stárnutí i neřešitelným bezpečnostním rizikům odejdou všechny raketoplány v roce 2010 do důchodu. S malým prodlením je měly nahradit nové rakety Ares a loď Orion.
Vinou rozpočtových škrtů je včasné dokončení projektu Orion ohroženo. Provoz Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) tak bude možná znovu záviset na ruských raketách.
Astronaut
06.02.2007 - Plány na kolonizaci Měsíce může komplikovat nečekaná okolnost - statická elektřina. Data získaná sondou Lunar Prospector naznačují, že výboje na povrchu Měsíce mohou mít intenzitu až několika tisíc voltů.
Téměř čtyři desítky let po přistání prvních lidí na Měsíci stále zůstává mnoho oblastí, ve kterých jsou znalosti o našem vesmírném souputníkovi jen kusé. Jednou nich je i otázka statické elektřiny. Dlouho se o jejím výskytu pouze spekulovalo, teprve nyní však mají vědci první data.
Zasloužil se o to americký fyzik Jasper Halekas z University of California z Berkeley. Spolu s kolegy analyzoval data z družice Lunar Prospector, která kolem Měsíce obíhala v letech 1998 až 1999. Vědci odvodili, že výboje statické elektřiny mohou dosáhnout intenzity až 4500 voltů.
To bohatě stačí k vyřazení přístrojů závislých na elektronice, ovšem zdraví astronautů by přímo ohroženo nebylo. Halekasovu studii uveřejnil časopis Geophysics Research Letters. Sám autor však upozorňuje, že přesné podmínky na povrchu Měsíce nikdo nezná. Pokud by se náboj rozložil na velké ploše, byla by intenzita výboje podstatně nižší.
Elektrostatická elektřina se na povrchu Měsíce hromadí díky působení dvou faktorů. Jedním z nich je magnetické pole Země, které sluneční vítr „zažene“ až k Měsíci. Druhým zdrojem náboje jsou vysoce energetické částice, které Slunce vyvrhává během erupcí.
Zatímco působení magnetosféry Země lze předvídat, sluneční „bouře“ přicházejí neočekávaně. Sprška vysoce energetických částic představuje pro lidi nechráněné zemskou atmosférou vysoké zdravotní riziko. Proto musí existovat systém, který měsíční pionýry bude včas varovat. Ovšem stejná erupce může vyvolat statickou elektřinu, jejíž výboje mohou vyřadit na elektronice založený komunikační systém nebo například znemožnit uzavření základny.
Při trvalém osídlení Měsíce je potřeba toto nebezpečí zvládnout. Riziko totiž není zanedbatelné. Například posádka posledního Apolla 17 se s nebezpečnou sluneční bouří „minula“ jen o několik týdnů.
Ochrana před statickou elektřinou přitom ve vesmíru není snadná. Na Zemi stačí náboj odvést prostým uzemněním. Každý, kdo pracuje s jemnými elektronickými součástkami, jako jsou procesory či paměťové čipy, ví, že se stačí na okamžik dotknout například trubek topení a problém s nábojem je vyřešen.
Na Měsíci (a později také na Marsu) je vše komplikovanější. Půda je tam tak suchá, že nefunguje jako vodič. Uzemnění by muselo vést hluboko pod povrch a fungovalo by jen za předpokladu, že v nižších vrstvách je obsah vody podstatně vyšší. To ale zatím nikdo nemůže zaručit.
V jednom z rozhovorů před startem Apolla 11 odhadoval Neil Armstrong šanci na úspěch mise na osmdesát procent. Rizik bylo mnoho, od selhání techniky po nebezpečná překvapení na povrchu Měsíce. Žádná z výprav mířících k luně nakonec neskončila tragédií, domů se dostali i astronauti na palubě nešťastného Apolla 13.
Podle nejnovějších výzkumů měli astronauti velké štěstí, že se na povrch Měsíce nedostali v době, kdy je nabit statickou elektřinou. Výboje totiž mohou dosahovat intenzity přes 4000 voltů, což by bylo pro citlivou elektroniku smrtelné.
Kometa McNaught C/2006 P1. Autor: Jan Šafář
02.02.2007 - Praha - Českou astronomickou fotografií měsíce ledna se stal snímek pořízený až v Austrálii.
O vítězných snímcích rozhoduje Česká astronomická společnost, která nyní jako nejpůsobivější vybrala fotografii, kterou pořídil čtyřicetiletý Jan Šafář.
Málokdo asi předpokládal, jaké divadlo obyvatelům Země připraví kometa McNaught C/2006 P1 na počátku ledna. Tehdy dosáhla její jasnost takové hodnoty, že začala být velmi výrazným objektem oblohy i v době, kdy se "normální" kometa cudně halí do závoje slunečního světla. Na počátku ledna byla viditelná těsně po západu Slunce a před jeho východem a na několik dní se stala pozorovatelná i ve dne. Nás může pouze mrzet, že naši oblohu většinou zakrývaly mraky a kometu našim zrakům schovávaly.
Fotografie Jana Šafáře, kterou poslal z Austrálie, ukazuje kometu s rozervaným ohonem, soupeřící svým jasem s milióny světel města Sydney. Původcem tohoto krásného nebeského divadla, schopného konkurovat zářícímu velkoměstu, je malá, možná padesátikilometrová špinavá hrouda černých kamenů a prachu, poslepovaných k sobě zmrzlými plyny a ledem, která odráží méně slunečního světla než asfalt. Z tohoto kometárního jádra se díky přiblížení ke Slunci a silného zahřátí uvolňují plyny a prach, které pak vytvářejí takzvanou komu a ohon, jež my pozemšťané nazýváme kometou.
Jas vlasatice pomalu slábne a nakonec se postupně ztratí z dosahu našich pozemských dalekohledů. Jan Šafář nám, obyvatelům severní polokoule, trochu prodloužil potěšení kochat se z její krásy.
Planeta Země.
02.02.2007 - Test čínské protidružicové zbraně v jednom okamžiku zvýšil množství kosmického smetí ohrožujícího kosmonauty na oběžné dráze o jedno procento.
Před třemi týdny odpálili čínští vojáci raketu, kterou sestřelili vlastní vysloužilý meteorologický satelit. Družice se rozletěla na stovky kousků. Test demonstroval schopnost „říše středu“ ohrozit komunikační kanály dalších velmocí, zejména Spojených států. Americké zbraňové systémy jsou na informacích získaných na oběžné dráze závislé zdaleka nejvíc.
Není tedy divu, že se americké teleskopy zaměřily na dráhu, po které obíhal zlikvidovaný satelit. Z počtu a druhu úlomků lze totiž odvodit více o vlastnostech čínské protidružicové zbraně.
| Vesmírní průkopníci nejsou neviňátka |
| I když se na vrcholu studené války obě tehdejší supervelmoci předháněly
v počtu jaderných hlavic, v oblasti vesmírného zbrojení vůli k dohodě našly.
V roce 1963 vznikla smlouva o zákazu jaderných výbuchů ve vesmírném
prostoru, za čtyři roky přibyl zákaz umísťování zbraní hromadného ničení v
mimozemském prostoru. Omezení se ale nevztahovalo na konvenční zbraně. Jak
SSSR, tak USA si zničení družice na oběžné dráze několikrát vyzkoušely.
Poslední test provedly Spojené státy 13. září 1985. Sestřelením satelitu obíhajícího ve výšce 850 kilometrů se Čína stala třetí zemí, která zbraň ve vesmíru použila. Pokud by si své svaly chtěly vyzkoušet i další kosmické velmoci, znamenalo by to další „zaneřádění“ oběžné dráhy. Přitom při skutečném konfliktu by bylo pravděpodobně efektivnější oslepit družice vyřazením elektroniky pomocí elektromagnetických pulsů. |
S využitím údajů z vojenských přístrojů jsou Američané schopni zaznamenat i deseticentimetrový úlomek. Za necelých dvacet dnů už do katalogu přibyly údaje o pěti stech kouscích. Odborníci předpokládají, že zhruba stejné množství se jim ještě podaří najít.
Srážka družice s projektilem přinesla mnohem více trosek o velikosti mezi jedním a deseti centimetry. David Wright z Union of Concerned Scientists odhaduje, že v okamžiku nárazu přibylo na padesát tisíc kousků takového smetí, píše časopis Nature. Jejich dráhu se nikdy nepovede určit, kvůli své velké rychlosti ale mohou ohrozit jak raketoplán a mezinárodní vesmírnou stanici, tak komerční satelity. Nebezpečné jsou i částečky s rozměry v řádu milimetrů. Těch vznikly miliony. V jednu chvíli se objem vesmírného odpadu zvětšil zhruba o procento. Takové množství přibude za „normálního provozu“ za několik měsíců.
Pečlivé pozorování dráhy a rychlosti úlomků přineslo výsledky. Fyzik Geoffrey Forden z MIT vypočítal váhu „vesmírného torpéda“ odpáleného Číňany na 400 kg. To znamená, že při nasazení jen o málo výkonnějšího nosiče, než byl použitý typ KT-2, by bylo možné ohrozit i družice obíhající na mnohem vyšší geostacionární dráze.
28.01.2007- Zvyšující se emise skleníkových plynů mohou do deseti let změnit klima natolik, že se řada míst planety stane neobyvatelnými. Varování přichází od vědců, kteří pracují na zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC).
Materiál vychází z prací tisíců vědců z celého světa, kteří se zabývají změnami podnebí. "Klíčových bude příštích deset let," prohlásil Richard Betts, vedoucí jednoho z vědeckých týmů Hadleyho střediska pro předpovídání klimatu. "V této dekádě musíme dosáhnut významného snížení emisí oxidu uhličitého. Potom bude tento úkol mnohem těžší," dodal.
Vědci se nejvíce bojí, že rostoucí teploty a množství skleníkových plynů přemohou přirozené systémy, které nyní drží jejich míru do jisté míry pod kontrolou. Asi polovinu z 24 miliard tun oxidu uhličitého, který vzniká každoročně z lidských aktivit, absorbují moře a pralesy. Kdyby tomu tak nebylo, Země by už nyní mohla být o několik stupňů teplejší. Se stoupající teplotou ale například klesá schopnost moří absorbovat tyto plyny.
Výsledkem klimatických změn může být zničení amazonských deštných pralesů či Velkého korálového útesu u Austrálie, nucená migrace stovek milionů lidí z rovníkových oblastí a ztráta velkého množství současné pevniny pod narůstající hladinou moří z tajících ledovců.
V Evropě by léta mohla být nesnesitelně horká, hlavně pak na jihu - ve Španělsku, Itálii či Řecku. V Británii a severní Evropě by zase léta mohla být velmi suchá, zatímco zimy plné bouří a srážek.
Snímek z Marsu
26.01.2007- Vývoj atmosféry Marsu patří k největším záhadám planetologie. Řada terénních znaků, zejména odtokové kanály a řečiště, dokládají, že tam kdysi tekla voda. Menší strže na svazích kráterů i kaňonů svědčí, že tomu tak bylo poměrně nedávno. Či možná je tomu tak doposud, jak dokládají snímky americké sondy Mars Global Surveyor uveřejněné v prosinci.
Dávnou přítomnost množství kapalné vody na povrchu Marsu potvrdila „drobná práce“ robotických průzkumných vozítek NASA Spirit a Opportunity v terénu.
Vysvětlit všechny tyto dávné, novější i nejnovější stopy tekoucí vody na Marsu může jen množství vody odpovídající v úhrnu povrchové vrstvě tlusté 600 metrů až kilometr. Aby bylo takové množství vody stabilní, musel mít Mars mnohem mohutnější atmosféru, složenou převážně z oxidu uhličitého. Ta musela být dokonce několikrát (až pětkrát) hustší než atmosféra Země. Jen takové množství plynu zaručilo dostatečný tlak a prostřednictvím skleníkového efektu i dostatečně vysokou průměrnou teplotu, aby voda nevysublimovala či nezamrzla. Kam se tato dávná atmosféra poděla?
Mohla ji zničit katastrofická srážka Marsu s velkým vesmírným tělesem v první ze čtyř a půl miliardy let jeho existence. Nebo je „chybějící“ oxid uhličitý i s vodou soustředěn v dosud neobjevených rezervoárech na povrchu (vedle již známých polárních čepiček a námrazy), a především pod povrchem. Převládl však názor o postupné erozi ovzduší Marsu. Má slabší gravitaci, a tak si atmosféru „přidržoval“ hůře než Země. Úniku částic hlavních složek atmosféry napomáhaly mimo jiné nárazy slunečního větru, což je tok částic od Slunce.
Teorii podrobili experimentálnímu zkoumání Stas Barabash s Rickardem Lundinem ze Švédského ústavu pro kosmickou fyziku v Kiruně a Andrej Fedorov s JeanemAndrem Sauvaudem ze Střediska pro výzkum kosmického záření v Toulouse. Ti aparaturou ASPERA3 na palubě evropské sondy Mars Express v květnu 2004 až květnu 2006 - zhruba jeden marsovský rok - měřili, kolik dnes uniká iontů oxidu uhličitého a kyslíku z atmosféry Marsu vlivem slunečního větru. Je to asi 18 gramů za sekundu, uvádí skupina v dnešním vydání časopisu Science.
Když se únik sečte za 3,5 miliardy let (věk nejmladších velkých terénních dokladů přítomnosti kapalné vody), vyjde ztráta jen takového množství oxidu uhličitého, který by vyvinul tlak pouhých několika desítek až stovek pascalů, a několika centimetrů vody.
Vědci upozorňují, že s ASPERA3 mohli zkoumat jen jednu „cestu“, kterou plyn uniká z Marsu. Dalšími jsou rozklad slunečním zářením nebo ztráta prostřednictvím chladných oblak atmosférického plazmatu. Souhrnně možná převyšují erozi slunečním větrem.
Nicméně i po zohlednění realistické časově proměnlivé ztráty všemi cestami to vypadá, že drtivá část původní husté atmosféry Mars neopustila. Má-li být tudíž případ zmizelé atmosféry vyřešen, zřejmě přece jen bude třeba pátrat pod povrchem rudé planety.
Sonda New Horizons
23.01.2007- Sonda New Horizons se přiblížila k Jupiteru. Jeho gravitace má tomuto vesmírnému rychlostnímu rekordmanovi dodat další energii. Na Zemi sonda mnoho štěstí neměla, ale ve vesmíru jí zatím všechno dokonale vychází.
Nejprve NASA musela o svou misi nazvanou New Horizons tvrdě bojovat s rozpočtovými výbory. Když se vedení mise podařilo zákonodárce přesvědčit, vyskytla se řada dalších komplikací.
Přídavné motory startovací rakety poškodil hurikán Wilma, pak muselo být odpočítávání odloženo kvůli podezření na protržení palivových nádrží. Start se přitom musel uskutečnit v krátkém časovém úseku, kdy byly Země, Jupiter (gravitační „prak“ pro sondu) a Pluto (cíl mise) v dobré konstelaci.
V plánovaný den startu bylo ale špatné počasí a během dalšího termínu došlo k výpadku proudu v řídícím středisku. Start tedy nakonec proběhl až 19. ledna 2006. Když se New Horizons dostala do kosmu, dočkala se rány do zad. Její cíl, Pluto, se z plnokrevné planety proměnil v „trpaslíka“ mezi ostatními členy této třídy vesmírných těles.
Mimo Zemi však New Horizons pracuje skvěle. Stala se nejrychlejším vesmírným tělesem vypuštěným člověkem. Od Země se odpoutala rychlostí 16,21 kilometrů za sekundu.
| New Horizons šlape na plyn |
| Na dlouhé a nejrychlejší cestě k Plutu a dál mezi
meteority a planetky Kuiperova pásu sonda New Horizons (Nové obzory) mírně
„kličkuje“ Sluneční soustavou, aby se „urychlila“ využitím gravitační síly
Jupiteru. Sonda údajně nese kromě kompaktního disku se jmény 430 000 zájemců a dalších předmětů i popel objevitele Pluta Clyda Tombaugha, který zemřel před deseti lety. |
K Měsíci se sonda dostala za devět hodin (Apollo 13 za tři dny). Další rychlostní rekordy bude trhat po průletu okolo Jupitera. Ten sice mírně změní její směr, ale během něho má sonda získat ještě několik rychlostních kilometrů za sekundu „navíc“ (na 21 km/s).
Využití gravitace Jupiteru jí umožní ušetřit vlastní palivo na průzkum Pluta a dalších těles. Od Jupiteru by se měla vzdálit s 25 kilogramy paliva na palubě, přičemž na startu činila zásoba 77 kilogramů.
Sonda cestou nezahálí. Přiblížení k Jupiteru je vhodná příležitost ke kalibraci a zkoušce přístrojů, které budou cestou k Plutu dlouho odpočívat. Navíc je New Horizons u Jupitera velmi osamělá, několik dalších let k němu jiná sonda nepoletí.
První podrobnější snímky také odhalily, že u Jupitera má sonda (pro ni dost netypicky) štěstí na „počasí“. Severozápadně od oblasti bouří známé jako „rudá skvrna“ se objevila plocha s malým výskytem oblačnosti, která by měla poskytnout vzácný pohled do nitra atmosféry Jupitera. Tedy jen pokud vydrží příznivé podmínky do chvíle, než se sonda k planetě ještě přiblíží.
Vědci se těší i na průlet New Horizons „magnetickým ohonem“ Jupitera. Ten obsahuje sírové a kyslíkové ionty pocházející z Io, měsíce Jupiteru. Tyto elektricky nabité částice se uvíznou v magnetickém poli planety, dokud je „neodfoukne“ sluneční vítr. Vzniká tak „ohon“ dlouhý desítky milionů kilometrů, sahající prakticky až na oběžnou dráhu Saturnu. Z vědeckého hlediska jde o neznámou oblast, ve které se ještě nikdy žádná sonda nepohybovala.
22.01.2007- Rok 2007 bude patrně dobrý pro „kosmické smetí“. Čína úspěšně vyzkoušela svou první položku z arzenálu „hvězdných válek“, proti satelitní zbraň, a vytvořila přitom na oběžné dráze tisíce nebezpečných odpadků, které nadále zhorší situaci na stále znečištěnější obloze.
Test se odehrál 11. ledna, kdy americké špionážní družice (zatím stále neoficiálně) zaregistrovaly start z čínského kosmodromu Xichang. Jednalo se patrně o upravenou balistickou raketu nesoucí objekt, který ve 23.28 SEČ téhož dne podle všeho zničil vyřazenou meteorologickou družici Feng Yun 1C (FY-1C) letící ve výšce 850 km.
Podle množství „smetí“, které na oběžné dráze po družici zůstalo, analytici odhadují, že Čína má technologii, která by slušela spíše Japoncům: satelit byl zničen „sebevražedným“ objektem, který do něj narazil. Tato technologie se označuje jako „kinetická zbraň“, protože spoléhá na pohybovou energii střely (a cíle). Vzhledem k vysokým rychlostem satelitů mohl taranující objekt vážit jen pár desítek kilogramů. Patrně byl naváděn palubním počítačem a kamerou.
Podobné zbraně vyvíjely USA i bývalé SSSR (s poněkud jiným postupem) a patrně by pro ně nebyl velký problém podobný test provést i dnes. Kdo dokáže dopravit satelit do vesmíru, může tam i jiný zničit, shodují se odborníci.
Nehledě k politickým dopadům považuje většina analytiků citovaných v médiích po celém světě test za „nezodpovědný“ z bezpečnostního hlediska. Satelit FY-1C byl na oběžné dráze „zaparkovaný na dobré adrese“, o kterou je zájem především pro meteorologické účely. Při srážce vznikl oblak asi 40 tisíc úlomků o velikosti okolo jednoho centimetru a přibližně 800 fragmentů o velikosti okolo 10 cm. Úlomky s centimetrovými rozměry už mohou vážně poškodit nebo zničit jiné satelity.
 |
 |
|
Goddard, plavidlo s neobvyklým designem od Jeffa Bezose, při testu v texaské poušti. Autor: Blue Origin |
Největším rivalem Jeffa Bezose je Richard Branson. Na snímku před svou lodí SpaceShipOne. Autor: Virgin Galactic |
15.01.2007 - Texas - Turistické lety do vesmíru by se již za pár let mohly stát dostupnými pro hodně lidí. Přijímají už se rezervace. Cena? Čtyři miliony korun.
S KÝM LETĚT? |
Jeff Bezos, zakladatel revolučního internetového knihkupectví Amazon.com, má nového koníčka. A jelikož jde o mimořádně nákladnou věc, investuje do něj vydělané miliardy.
Bezos se totiž rozhodl postavit výzvě britského kolegy, miliardáře Richarda Bransona, majitele obchodního impéria Virgin, který chystá od roku 2009 komerční lety do vesmíru s lodí SpaceShipOne.
Na rozdíl od Bransona však chce, aby jeho lety byly nízkonákladové, tedy dostupné běžným lidem. V terminologii leteckého cestovního ruchu by se dalo říci, že chce nabízet "low-cost" lety do vesmíru.
Prototyp jeho neobvyklého plavidla už byl úspěšně otestován v texaské poušti. Stejně jako jeho rival Branson uvádí Bezos, že jeho plavidlo začne do vesmíru létat už od roku 2010.
Kuželovitá buňka v retro stylu, kterou Bezos pojmenoval po Robertu Goddardovi - otci moderní raketové techniky, vypadá spíše jako kulisa z padesát let starého sci-fi filmu než revoluční vesmírné plavidlo počátku třetího tisíciletí.
I když test proběhl již 13. listopadu, jeho výsledek byl až do ledna utajen. "Spuštění bylo jak užitečné, tak zábavné," píše Bezos na svých internetových stránkách. Trpělivě pracujeme na postupném snižování ceny letů do vesmíru, aby se tam mohlo podívat mnohem více lidí."
Listopadové video z okolí texaského El Pasa, kde zkušební test proběhl, je volně ke stažení na Bezosových stránkách. Ukazuje, jak se objekt kuželovitého tvaru vznesl do výšky asi devadesáti metrů a opět kontrolovaně přistál zhruba za 25 vteřin.
V současné době Bezos hledá zkušené experty, kteří by mu pomohli s dalším vývojem designu i technických vlastností plavidla. "Hledáme inženýry se zkušenostmi s moderními typy plavidel jako Delta IV nebo Atlas V," píše se na jeho stránkách.
Jedním z důvodů utajení listopadového testu je také soupeření s Bransonovým Virgin Galactic. Proto také neexistují detailní fotografie připravovaného plavidla a neví se ani, kolik přesně bude vesmírný let v lodi Goddard stát.
Branson je však dále než Bezos. Na let v jeho lodi SpaceShipOne, která šest cestujících a dva piloty vynese do výšky 140 kilometrů, už se přijímají rezervace. Let bude stát 200 000 dolarů (cca 4,2 milionu korun), při rezervaci je nutno složit zálohu 20 000 dolarů (cca 420 000 Kč).
Dalším průkopníkem chce být také hotelový magnát Robert Bigelow, který chce na oběžné dráze postavit hotel ve tvaru melounu. Splnění tohoto snu je však ještě mnohem dál než plány obou miliardářů.
Sluneční erupce
12.01.2007 - Porozumět slunečním procesům je cílem kosmických sond, které se zaměřují na studium nejbližší hvězdy. Na některých misích se podílejí také Češi.
Družic, které studují Slunce, létá v současné době ve vesmíru hned několik. A další se plánují. Jejich výhodou oproti pozemským dalekohledům je to, že mohou hvězdu sledovat i v rentgenovém a ultrafialovém spektru. Tyto paprsky se na zemský povrch nedostanou, pohltí je atmosféra.
Nad očekávání úspěšná je především sonda SOHO (Solar and Heliospheric Observatory). Odstartovala před dvanácti lety a vědci původně odhadovali její životnost na dva roky. Pracuje do dneška. V extrémním ultrafialovém spektru zkoumá nejen povrch naší hvězdy a její atmosféru včetně korony, ale i její nitro. Kromě toho registruje i sluneční vítr – tedy nabité částice, které vysokou rychlostí putují napříč sluneční soustavou. Sleduje také komety v blízkosti Slunce.
| Slunce může být nebezpečné |
| Sluneční aktivita může ohrozit astronauty, družice i elektrické
vedení, říká František Fárník z Astronomického ústavu Akademie věd ČR. Proč se vědci tak intenzivně zajímají o Slunce? Hlavním cílem výzkumu je porozumět procesům na Slunci. Pokud poznáme jejich zákonitosti, můžeme předpovídat sluneční aktivitu. Zatím jsme v počátcích a prognózy jsou daleko méně přesné než třeba předpovědi meteorologů. Přitom počasí lze sledovat v každém místě naší planety a přesto máme problémy i s odhadnutím vývoje na 24 hodin dopředu. Na Slunci je to ještě komplikovanější. K čemu lze předvídání slunečních procesů využít? Dokázali bychom varovat před projevy sluneční aktivity, které mohou být i nebezpečné. Někdy se vyvrhne velké množství nabitých částic, které mohou zasáhnout Zemi. To má celou řadu důsledků. Ohrožují například astronauty na oběžné dráze – pokud by v době příletu oblaku částic nebyli uvnitř kosmické stanice, ale na vesmírné procházce, může je záření i zabít. Dále mají nabité částice ze Slunce vliv na dálkové rádiové spojení, protože mění výšku ionosféry, od níž se dlouhé rádiové vlny odrážejí. Kromě toho mohou poškodit komunikační satelity, například poničit paměť jejich počítačů nebo elektronické komponenty. To se stává poměrně často. Projevují se erupce také přímo na zemském povrchu? Ano, když oblak nabitých částic doletí do zemské magnetosféry, rozkolísá magnetické pole. V rozvodné elektrické síti vedoucí od severu k jihu se může například indukovat příliš velký náboj a síť narušit. V Kanadě už kvůli tomu před časem vyhořela transformátorová stanice. Důvodů ke studiu sluneční aktivity je tedy celá řada. |
„Výhodou této sondy je, že může Slunce pozorovat nepřetržitě, protože v podstatě ,visí‘ v rovnovážném bodě mezi Zemí a Sluncem,“ vysvětluje František Fárník, vedoucí slunečního oddělení Astronomického ústavu AV ČR a předseda Českého koordinačního výboru pro Mezinárodní heliofyzikální rok.
Nicméně životnost přístrojů na palubě SOHO se přece jen chýlí ke konci. V příštím roce se má proto do vesmíru vydat americká sonda SDO (Solar Dynamics Observatory), která se stane jakýmsi „SOHO nové generace“.
Několik nových družic ale sleduje Slunce už nyní. V září loňského roku odstartovala japonská sonda Hinode („Východ Slunce“), která nese optický dalekohled o průměru půl metru a zařízení pro pozorování v ultrafialovém a rentgenovém oboru. Krouží nad zemskými póly s téměř nepřetržitým výhledem na Slunce.
Na analýze jejích dat se podílí také český odborník. „V prosinci do Japonska odcestoval Jan Jurčák z Astronomického ústavu v Ondřejově. Zabývá se především slunečními skvrnami, takže se zaměřuje na data z optického dalekohledu,“ říká František Fárník.
Díky tomu, že astronomický ústav podepsal dohodu s japonskou stranou a Jan Jurčák se stal členem výzkumného týmu, má k dispozici aktuální data. Jinak jsou data ze satelitu Hinode zatím „chráněna“ pro členy týmu, s půlročním zpožděním však budou k dispozici na internetu pro všechny zájemce.
„Je to logické a přirozené, autoři náročného projektu chtějí první získaná data analyzovat sami, a teprve potom je poskytnou ostatním,“ říká František Fárník.
V posledních letech je zavedenou praxí publikovat naměřená data co nejrychleji na internetu aumožnit tak jejich přístup co nejvíce vědcům, protože množství dat narůstá mnohem rychleji než kapacita pracovišť.
Sluneční fyzikové mají oproti jiným oborům velkou výhodu. Mohou totiž využívat speciální soubor počítačových programů, tzv. SolarSoft, který umožňuje analyzovat data ze všech slunečních satelitů i pozemských dalekohledů.
Program se vyvíjí od 90. let minulého století, původně vznikl pro zpracování dat z japonského satelitu Yohkoh („Sluneční svit“). Významně se na něm podílel americký programátor Samuel Freeland, k jeho zdokonalování ale postupně přispěly desítky dalších programátorů a slunečních fyziků. Software je k dispozici zdarma.
Data z nových zařízení, jako je japonská Hinode, se do databáze ukládají se zpožděním, ale údaje ze sond, které fungují už několik let, jako například americká rentgenová družice RHESSI, se v databázi objeví už druhý den po pozorování.
„Program pracuje s jedním standardizovaným formátem souborů, takže je velice jednoduché srovnat pozorování jednoho jevu různými dalekohledy a družicemi nebo přes sebe velmi přesně položit například snímek v optickém a rentgenovém oboru,“ říká František Fárník.
Dalším solárním průzkumníkem, který odstartoval koncem minulého roku, jsou americká dvojčata STEREO. Dvě identické sondy krouží kolem Slunce na stejné dráze jako Země.
„První z nich jakoby předbíhá naši planetu, druhá za ní naopak zaostává. Díky tomu vidí Slunce z různých úhlů a vůbec poprvé umožní pořídit jeho stereoskopické, tedy trojrozměrné snímky,“ uvádí František Fárník. Zatímco japonská Hinode zkoumá především erupce, tedy to, co se děje na samotném slunečním disku, STEREO se soustředí na výrony koronální hmoty do meziplanetárního prostoru.
Svoji sluneční družici plánuje také Evropská kosmická agentura (ESA). Už téměř deset let uvažuje o misi s názvem Solar Orbiter. Sonda by se přiblížila ke Slunci až na 50 milionů kilometrů, tedy do třetinové vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. Má měřit parametry vyvrhované sluneční plazmy a koronální hmoty a získávat snímky slunečního disku s vysokým rozlišením.
Misi zatím brzdí nedostatek financí. Vloni se projekt konečně oficiálně rozběhl a snad se na něm budou podílet také Češi. Vznikla konsorcia, která mají za úkol navrhnout jednotlivé přístroje. Během letošního roku ESA rozhodne, které přístroje se nakonec sestrojí.
„Astronomickému ústavu se podařilo dostat se do konsorcií dvou přístrojů. Pokud dojde na jejich realizaci, bude to v historii poprvé, kdy se čeští astronomové budou podílet na tak velkém projektu od samého začátku,“ konstatuje František Fárník. „V rámci vědeckých projektů ESA jsme se dosud podíleli především na zpracování získaných dat, ale na přípravě a vývoji samotných přístrojů se začínáme podílet teprve v posledních letech,“ dodává.
Zatím Evropské kosmické agentuře chybí zhruba 50 milionů z celkových 300 milionů euro, které si tato mise vyžádá. Kromě toho ESA jedná se zástupci NASA o možnosti vynést evropský satelit do vesmíru společně s americkými družicemi.
NASA totiž připravuje projekt s názvem Sentinels, který se bude skládat z několika menších satelitů. Mají zkoumat především částice slunečního záření. „Probíhají jednání o možnosti vypustit Solar Orbiter spolu se sondami Sentinels jednou velkou raketou,“ říká český astronom. V ideálním případě by se sondy mohly společně vydat do kosmického prostoru mezi Zemí a Sluncem v roce 2015.
Americké sluneční družice se s finanční tísní nepotýkají, přestože chce NASA většinu svých prostředků investovat do návratu na Měsíc a následné dobytí Marsu. Sluneční průzkum je totiž v podstatě jeho součástí.
Informace o slunečním záření jsou klíčové pro dlouhodobé pilotované lety, protože astronauty bude ohrožovat silná radiace. „Pokud studium Slunce povede k zpřesnění předpovědí sluneční aktivity a umožní včas varovat před nebezpečným zářením, uplatní se i v planetárním výzkumu. Proto do něj Američané investují,“ uzavírá František Fárník.
| Rok Slunce začíná |
 Rok
2007 je Mezinárodním heliofyzikálním rokem. Jeho organizátoři navazují na
tradici podobných celosvětových akcí, které se týkaly geofyziky a výzkumu
pólů (Mezinárodní polární roky 1882 a 1932 a Mezinárodní geofyzikální rok
1957).Účelem těchto aktivit je posílit vědeckou spolupráci a zároveň propagovat vědu u co nejširší veřejnosti. Český organizační výbor pořádá v rámci Mezinárodního heliofyzikálního roku několik akcí pro školy a veřejnost:
30. a 31. ledna 2007: přednášky v Akademii věd ČR na Národní třídě v Praze 11. – 14. října 2007: Mezinárodní sluneční seminář ve hvězdárně Valašské Meziříčí Soutěže: Pozorujte Slunce Pod patronací Hvězdárny v Úpici se koná soutěž v pozorování Slunce. Zúčastnit se mohou žáci a studenti všech typů škol i zájemci z řad široké veřejnosti. Soutěž proběhne ve věkových kategoriích do 15 let, 15 až 25 let a nad 25 let. Vyhlášeno je několik témat: pozorování slunečních skvrn jednoduchým dalekohledem, stanovení okamžiku slunovratu z pozorování východů a západů Slunce, stanovení zeměpisné délky pozorovacího stanoviště z měření výšky Slunce nad obzorem. Podrobný návod k pozorování najdete na internetu na adrese http://ihy2007.astro.cz/soutez/pozorovani/. Tato soutěž má uzávěrku na konci října 2007. Fotosoutěž Široké veřejnosti je určena také soutěž úpické hvězdárny o nejlepší snímek Slunce. Soutěží se opět ve věkových kategoriích do 15 let, 15 až 25 let a nad 25 let. Organizátoři vypsali dvě tematické kategorie: Záběry Slunce jako astronomického objektu (snímky fotosféry, zatmění, povrchových detailů apod.) a volné variace na téma Slunce. Minimální formát snímků je 13x18 cm. Každý snímek musí být doplněn údaji o autorovi a pořízení snímku. Bližší informace včetně návodu na fotografování Slunce můžete získat dotazem na e-mailovou adresu fotoslunce@seznam.cz Uzávěrka je na konci října 2007. Solární energie na internetu Studenti středních škol se mohou utkat v soutěži o nejlepší webovou stránku věnovanou Energetickému využití slunečního záření. Ceny do této soutěže věnuje akciová společnost ČEZ. Zájemci se mohou přihlásit prostřednictvím webu http://ihy2007.astro.cz. Tato přihláška není závazná, poslouží pouze organizátorům k přehledu o školách, které o soutěž projevily zájem. Zúčastnit se mohou studenti – jednotlivci nebo skupiny všech středních škol v České republice. Předem nejsou stanovena žádná omezující pravidla týkající se obsahu. Práce nesmí přesáhnout 10 MB a musí být doručena e-mailem nebo na CD nejpozději 15. dubna 2007. Práce nesmí porušovat žádná autorská práva, publikované materiály musí být označeny názvem školy. Komise zhodnotí originalitu, původnost textů a experimentálně zjištěných dat, technickou kvalitu a náročnost, obsahovou kvalitu textů a grafickou úpravu stránek. Vesmír očima dětí Dětem ve věku od šesti do deseti let je určena soutěž o nejhezčí kresbu, malbu či jinou výtvarnou techniku na téma sluneční soustavy nebo obecně astronomie. Jednotlivci mohou do soutěže zaslat jednu, školy pět soutěžních prací. Tato akce se koná pod patronací Lidové hvězdárny v Prostějově, P.O. Uzávěrka je 15. února 2007. Vítězové všech soutěží získají drobné věcné ceny a jejich práce
budou veřejně vystaveny. Dále pro ně organizátoři připravili slavnostní
setkání, exkurzi po pražských astronomických památkách a speciální exkurzi
do observatoře Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, kde se nachází
největší dalekohled v České republice. |
Mars Global Surveyor nad Marsem
11.01.2007 - Již více než dva měsíce si odborníci amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) lámou hlavu, proč ztratili kontakt se sondou Mars Global Surveyor. Poslední analýzy prý ukazují, že chybu možná udělala sama kosmická agentura, respektive špatný software, kterým chtěla vylepšit program družice.
Sonda Mars Global Surveyor vstoupila kvůli problémům se solárními panely na počátku listopadu loňského roku do klidového stavu. Následné pokusy pracovníků NASA znovu s ní navázat kontakt však skončily bezúspěšně. Americká vesmírná agentura proto nechala po zmizelém přístroji nejprve pátrat jinou marsovskou družici Mars Reconnaissance Orbiter, později vyzkoušela také kontakt prostřednictvím vesmírného vozítka Opportunity, jež na Marsu pořizuje snímky povrchu planety. Oba pokusy ale zůstaly bez odpovědi.
NASA se nejprve domníval, že příčinou ztráty může být externí poškození nebo stáří přístroje, který kosmem putuje již desátý rok. Podle Johna McNameeho, zástupce vedoucího programu výzkumu Marsu v Laboratoři tryskového pohonu (JPL), která americké sondy u čtvrté planety Sluneční soustavy řídí, se však ukazuje, že na vině může být lidský faktor.
Specialisté JPL poslali loni v červnu sondě vylepšený software, který měl synchronizovat práci dvou procesorů. Nynější analýzy ale odhalily, že nový program přepsal dva paměťové soubory přístroje. To způsobilo, že družice nasměrovala své solární panely přímo na Slunce, došlo k přehřátí baterií a sonda se následně vypnula.
Ředitel programu výzkumu Marsu NASA Doug McCuistion podle serveru space.com označil tento scénář za jednu z možných variant, která bude ještě důkladně prověřena. Současně však připustil, že nalezení Mars Global Surveyor je vysoce nepravděpodobné.
Evropská vesmírná agentura (ESA) v prosinci oznámila, že její sonda Mars Express vyfotografovala objekt, který by mohl být ztraceným strojem. Rozbory těchto snímků však zatím žádný jednoznačný výsledek nepřinesly. Družice Mars Global Surveyor tak dál zůstává nezvěstná.
Od roku 1997, odkdy krouží okolo "rudé planety", poslala na Zemi více než 240.000 snímků, které vědcům pomohly dojít mimo jiné k poznatku, že na Marsu bývala voda v tekutém stavu. Na základě analýz fotografií byla také vybrána místa, na nichž by v budoucnu mohla přistát pozemská plavidla. Na oběžné dráze kolem Marsu jsou v současnosti další tři družice, jejichž úkolem je systematicky zkoumat podmínky na čtvrté planetě Sluneční soustavy. Vedle evropské sondy Mars Express jsou to dvě americké "kolegyně" Mars Reconnaissance Orbiter a Mars Odyssey, které na povrchu doplňují vesmírní roboti Spirit a Opportunity.
Snímek z Marsu
09.01.2007 - Nalezení známek života na Marsu se stalo pro vědce svatým grálem dlouho předtím, než lidé vůbec začali létat do vesmíru. Jeden z vědců nyní tvrdí, že NASA dosud po mikroorganismech na rudé planetě pátrala špatně, a navíc je svými testy mohla zničit.
Dvě sondy NASA, které na Marsu přistály před třiceti lety, mohly na živé organismy narazit, a nejen že je nerozpoznaly, ale také je mohly nechtěně zabít. Taková je nová teorie amerického profesora geologie Dirka Schulze-Makucha, kterou představil na nedělním setkání Americké astronomické společnosti v Seattlu.
V létě roku 1975 se k Marsu vydaly sondy Viking I a II, aby o rok později, 20. července 1976, poslaly na zem první snímky jeho povrchu. Obě sondy také prováděly testy, které měly potvrdit či vyloučit přítomnost jakýchkoli známek života na planetě.
Výsledek byl však negativní a američtí vědci tehdy došli k závěru, že „Mars je chladná planeta bez života“.
Dvojčata Viking I a II sice na Marsu nehledala malé zelené mužíčky z tehdejších vědecko-fantastických komiksů, přesto však pátrala po nesprávném druhu mikroorganismů, tvrdí Schulz-Makuch.
Sondy totiž hledaly pozemskou formu života, v níž je vnitřní tekutinou živých buněk slaná voda. V nehostinném suchém a mrazivém prostředí Marsu se ale život mohl podle SchulzeMakucha vyvinout tak, že klíčové tekutiny jsou složené ze směsi vody a peroxidu vodíku.
Taková směs zůstává v tekutém stavu i při velmi nízkých teplotách a neničí buňky, ani když mrzne. Může také nasávat vodní páry ze vzduchu. Podle Schulze-Makucha by Viking při experimentech ale takové formy života zničil – buď tak, že by je „utopil nebo upekl“, protože vzorky testované půdy poléval vodou a zahříval.
„Problém byl, že NASA tehdy neměla informace o podmínkách, jaké na Marsu panují,“ prohlásil vědec. Připouští ale, že nemůže prokázat, zda na Marsu mikrobi skutečně existují, či nikoli.
Mikrobiální ekosystémy už vědci objevili i v podmínkách natolik nehostinných, že se dříve domnívali, že v nich život existovat nemůže – například ve španělské řece Rio Tinto s vysoce kyselou vodou nebo v antarktickém ledu.
Schulz-Makuchova teorie by mohla nyní přivést NASA k tomu, aby se jeho sondy při příštích návštěvách Marsu dívaly po jiných formách života než dosud. Letos v srpnu by měla být vypuštěna družice Phoenix, která by na Marsu mohla přistát v květnu 2008. Astrobiolog Chris McCay z NASA říká, že mise Phoenix musí Schulz-Makuchovu teorii ověřit.
„Její logická posloupnost je hezká, ale to nestačí,“ poznamenal McCay pro britský deník The Guardian.
Podle skupiny členů americké Národní vědecké rady, kterým se přezdívá „Výbor pro mimozemšťany“ byli vědci při hledání mimozemského života dosud příliš vázáni tím, jak život funguje na Zemi. Problém je, že „najdete jen to, co hledáte“, myslí si profesorka Katherine Freemanová.
08.01.2007 - Známý britský astrofyzik Stephen Hawking se chystá na cestu do vesmíru. Profesor, který je s výjimkou několika prstů zcela ochrnut, se chce do kosmu podívat v rámci komerčních letů.
Světově proslulý vědec, který je autorem řady vědeckých prací o kosmu a jenž se věnuje mimo jiné problematice černých děr, s okolím komunikuje jen prostřednictvím počítače generujícího elektronický hlas. "Tento rok plánuji let ve stavu beztíže a v roce 2009 let do kosmu," uvedl Hawking, kterému je dnes 65 let.
Hawking trpí od svých 21 let neuromotorickou poruchou; když u něj nemoc propukla, lékaři mu dávali rok či dva života.
Do kosmu by se měl vydat na palubě stroje SpaceShipTwo společnosti Virgin Galactic, která lety na nižších oběžných dráhách plánuje od roku 2008. Let se v současnosti prodává za zhruba 100.000 liber (4,1 milionu korun), cestu známému vědci by však měl sponzorovat její majitel
Konec světa lidí
02.01.2007 - Kdyby ze dne na den zmizelo lidstvo z planety, za jak dlouho by zmizely všechny stopy naší civilizace?
My lidé škodíme Zemi jako žádný jiný tvor. Jak dlouho by se příroda vzpamatovávala, kdyby lidé náhle zmizeli? Nad tím se zamýšleli vědci různých oborů v New Scientist.
Lidé jsou vládci Země. Města, pole a pastviny pohltily více než třetinu půdy na zemském povrchu, necháváme za sebou vykácené lesy, rozorané stepi, vysušené mokřady, přehrazené řeky. Zavlékáme křížem krážem zeměkoulí dosud cizí zvířata i rostliny, jiné druhy kvůli nám vymírají. To vše korunujeme miliardami tun jaderného a chemického odpadu, zplodin a plynů, které ukládáme do země, vypouštíme do řek a do atmosféry. Kdyby mohli, ostatní živí tvorové by určitě hlasovali pro to, abychom my, lidé, z planety zmizeli.
Představme si to. Že by všech 6,5 miliardy lidí ze dne na den opustilo Zemi a zmizelo beze stopy, třeba do obřího nápravného zařízení v jiné galaxii. Jak dlouho by trvalo, než by zmizely veškeré stopy lidské civilizace? Nebo jsou některé zásahy nezvratné? Nad tím se zamyslela řada vědců, které oslovil vědecký časopis New Scientist.
Podle některých odhadů je světelně znečištěno 85 procent oblohy nad zeměmi Evropské unie, 62 procent v USA a nad Japonskem září 98,5 procenta nočního nebe. Čtyřiadvacet, možná osmačtyřicet hodin by trvalo, než by nastal velký black out způsobený nedostatkem paliva v elektrárnách, odhaduje v New Scientist Gordon Masterton, předseda Britského stavebního ústavu v Londýně. Větrné elektrárny a solární panely by ještě nějakou dobu automaticky udržovaly osvětlení, ale po výpadku distribuční sítě by i tyto zdroje energie, stejně jako vodní čerpadla, čističky odpadních vod a další zařízení lidské společnosti, umlkly - nejpozději za několik týdnů či měsíců.
Moderní stavby jsou dnes projektovány podle New Scientist na 60 let, mosty mají předpokládanou životnost 120 let a přehrady 250 let - ale za předpokladu, že je někdo udržuje, čistí, zpevňuje praskliny a opravuje. Bez toho se budou stavby všeho druhu rozpadat daleko rychleji.
Zvláštní, dramatickou kapitolu představuje několik set jaderných elektráren. Co by se stalo, kdyby zmizel člověk? Jaderný odpad uložený v dlouhodobých úložištích z betonu a kovu má vydržet tisíce let, až do doby, kdy radioaktivní palivo přestane „zářit“. Ale co elektrárny a aktivní reaktory? „Když se vypaří nebo unikne voda, která ochlazuje reaktor,“ líčí geolog z Michiganské univerzity Rodney Ewing, „reaktor se může roztavit. Přitom se uvolní značné množství radioaktivity. Účinek však nebude tak strašný, jak si mnozí asi představují,“ dodává. I zde poslouží příklad Černobylu. V oblasti po výbuchu dvacet let poté nepanuje jaderná poušť, ale živoucí ekosystémy. První léta po katastrofě to bylo území myší a potkanů, zdivočelých psů. Ale brzy se začalo dařit i dalším druhům fauny. Dnes žijí na tomto území velká stáda divočáků a comeback tu zažívají i velké šelmy, například vlci.
V teplejších vlhkých krajích by se příroda ujala znovu své vlády ještě daleko rychleji. Podle simulace kanadského ekologa Brada Stelfoxe by za 50 let v kanadských lesích nebylo vidět už 80 procent silnic a potrubí, do 200 let by zbylo pět procent. Tam, kde lidé vykáceli původní lesy a na jejich místě se dnes rozkládají plantáže například smrkových monokultur nebo lány kukuřice a rýže, bude obnova přirozených ekosystémů trvat déle. Některé však nebudou schopny návratu do stavu „před člověkem“ už nikdy. Zavlečené invazivní druhy obsadily pevně nová stanoviště a budou dál úspěšně bránit návratu původních druhů. Králík v Austrálii či plevelná tráva jako sveřep střešní už nepotřebují pomoc člověka, budou se dál šířit a ničit původní přírodní společenstva.
Zdivočelí potomci domestikovaných zvířat a rostlin by také patrně zůstali už trvalou součástí ekosystémů. Vysoce zdomácnělé a vyšlechtěné druhy dobytka, pšenice, všemožné rasy psů by se zřejmě během dalšího vývoje vrátily k méně specializovaným formám. Smečky pudlů by asi po zeměkouli dlouho neběhaly, šanci mají spíš voříšci, jak soudí biolog Ronald Chesser z Texas Tech University.
Naše zmizení by však nemuselo znamenat úlevu pro všechny zástupce živočišné říše, dodávají biologové. Pro některé, jako třeba gepardy či kalifornské kondory, už je pozdě, jejich populace již klesla pod kritickou mez. Vcelku však by byla bilance pro zvířecí druhy pozitivní a planeta bez lidí, ať už souš nebo oceány, by byla rozhodně pro život přívětivějším místem.
Sečteno: trvalo by nanejvýš několik desítek tisíc let, než by zcela zmizely téměř všechny stopy dnešní lidské nadvlády nad přírodou. Kdyby Zemi za dalších sto tisíc let navštívily bytosti z vesmíru, nenašly by téměř žádné známky vyspělé civilizace. Jen fosilní záznamy by prozradily masové vymírání v naší době. Na přítomnost dávno ztracené inteligentní civilizace by zřejmě upozornily kostry velkých dvounohých opic, některé spálené, některé pohřbené se zlatými zuby a šperky. A kdyby mimozemšťané narazili na některou z dnešních skládek, nacházeli by kousky umělých hmot a skla, možná i papíru. Usazeniny na dně oceánů by obsahovaly vrstvy bohaté na těžké kovy a radioaktivní prvky. Atmosféra by vykazovala přítomnost několika plynů, které se nevyskytují v přírodě přirozeně. Během několika milionů let eroze a možná další doba ledová zahladí poslední stopy. Jen vesmírem ještě možná budou putovat rádiové vlny, pomocí nichž teď hledáme mimozemské civilizace...
Pokud by se pak na Zemi vyvinul další inteligentní druh - a to rozhodně není jisté - nemusel by jednou vůbec tušit, že jsme tu žili my, lidé. Země na nás zapomene pěkně rychle.
A co škodliviny ve vodách, půdě a ovzduší? Miliony tun chemikálií, jedovatých či skleníkových plynů? Plasty, sklo, papír? Oxidy dusíku, síry a škodlivý přízemní ozon podle expertů vyprchají během několika týdnů. Sloučenin chloru, fosfátů, dioxinů, pesticidů a jiných jedů se bude příroda zbavovat déle. „Většinu oxidu uhličitého, který vzniká při spalování fosilních paliv, by pohltil za stovky, tisíce let oceán, ale koncentrace CO2 by ještě tisíc let zůstávala nad předindustriální úrovní,“ tvrdí Susan Solomonová, z NOAA (americký Národní úřad pro oceán a atmosféru). Globální oteplování planety by pokračovalo.
Velkou neznámou by byl osud metanu, dalšího skleníkového plynu, jehož obří zásoby čekají na dně moří a v permafrostu (trvale zmrzlá půda), který začíná tát.Nedobrovolný experiment, který napovídá, jak se rozpadá opuštěné lidské sídlo, už máme - město Pripjať u Černobylu. Postupně chátrající budovy zarůstají rostlinami, pod tlakem jejich kořenů praská beton i cihly. Zeleň útočí všude. Nikdo neopravuje trhliny ve zdi, střechy... Nicméně rozpadlé budovy a ruiny z betonu vydrží tisíce let. I zbořené chrámy a města dávno zaniklých starověkých civilizací ukazují, že tři tisíce let je krátká doba. Stejně tak i stopy po naší civilizaci budou na Zemi patrné ještě za mnoho tisíc let.„Smutná pravda je, že jakmile by lidé zmizeli z dohledu, planeta hned začne vypadat lépe,“ připouští biolog John Orrock z Národního centra pro ekologickou analýzu a syntézu v kalifornské Santa Barbaře. Příroda se dokáže rychle zotavovat. Pole a pastviny se znovu změní ve stepi, lesy z plantáží na dřevo v divočinu, vrátí se do nich šelmy a další divoká zvěř. Vzduch a voda se díky svým samočisticím schopnostem začnou pomalu zbavovat chemikálií a jiných škodlivin, silnice a města se začnou rozpadat v prach. Jestli by však něco bylo patrné hned, dokonce již z oběžné dráhy, tak náhlá tma. Umělé světlo, které noc co noc září z velké části planety, by počalo zhasínat, země by potemněla.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |
